Tremp Všechno je jinak 24-26.8.2016
kronika » Tremp Všechno je jinak 24-26.8.2016 » Tremp Všechno je jinak 24-26.8.2016
Účast: Evelína, Baz, Já
Sepsal: Já
Tenhle vandr jsme s Bazem upekli už někdy v půlce prázdnin a není težký uhodnout, že nápad jet Ameriku byl můj. Je už to spousty let, co jsem tam byl poprvé. Rád vzpomínám, jak jsem ji poprvé uviděl, jak se mi snad i na chvíly zastavilo srdce a jak se začal odvíjet zvláštní, šťastný i teskný příběh. Skoro na poslední chvíli se k nám přidala Evelína, protože na vandru nikdy nebyla a jako zkušenou vodačku jí to samozřejmě lákalo. Na nádraží jsme kvůli Bazově liknavosti na dochvilnost přijeli o 20 minut později a začal se tak pomalu rýsovat název tohoto vandru. Evelína se ještě na peróně vytasila s krabicí koláče, takže jsem měl velmi luxusní a stylovou snídani na peróně. Vlakem jsme jeli na Srbsko. Vystupovalo se na úplně jiný koleji než normálně a já si začal říkat, že je nějak všechno úplně jinak než jindy. Ještě ze Srbska jsme zavolali šenkýřce ke Krobiánovi, kam jsme se chtěli podívat ale, bohužel měla zavřeno (všechno je jinak). Táhlo se tedy do kempu, kde jsme chtěli dát jedno zahajovací. Po příchodu do kempu jsme zůstali civět na nově vystavěnej honosnej stánek z PUR-panelů namísto původní, romantický boudičky (všechno je jinak). Po malém občerstvení jsme si v kempu nechali bágly a šli se podívat na Alkazar. Začal horký letní den. Na Alkazaru jsme narazili na filmaře, kteří si tam vystavěli nějaký středověký ležení a týpek, stylově chrápající v H2 to tam „jistil“ (všechno je jinak) Bez potíží jsme si to tam ale prolezli, jukli do štol a příjemně se v nich ochladili. Pak zpět do Srbska, oběd v restauraci, nákup v krámku a hurá směr Malá Amerika okolo Kubrichtovy boudy. Kopeček nám jako vždy příjemně rozpumpoval srdce ve vzrušeným očekávání příštích hodin. Malá zastávka u Královy studně a konečně se před námi objevil výhled na Malou Ameriku. Mohl bych ji vidět třeba tisíckrát. Pohled na ni se my nikdy neokouká. Dole samozřejmě bylo plno mastňáků, tak jsme se rozvalili nahoře, pak taky natahali něco dřeva a posečkali, až tůristi vypadnou, což netrvalo dlouho. Seskákali jsme dolu, nafoukli člun a začali přeplavovat batohy, psi a dřevo. Rozdělali jsme oheň a začali opejkat buřty, když v tom se ozvaly z horního patra štol hlasy. Zanedlouho se v okně objevily postavy. Řekli nám, jestli by nešlo ten oheň uhasit, protože oni tam jdou kroužkovat netopýry a že by je ten kouř rušil. Bejt na Americe bez ohně? Všechno je jinak? Uhasil se tedy oheň a na zbytkách žhavých uhlíků jsme dodělali ty buřty. Chlápků se nás asi zželelo a nabídli, že nám otevřou Andělský schody a že se můžeme podívat do štol. Baz děl, že už to tam má vokoukaný a že bych to tam teda mohl Evelíně ukázat. Přeplavili jsme se tedy na Andělský schody a ve chvíli jsme prolejzali rozáhlej štolovej systém. Evelíně po pár krocích blátem zkolabovala bota, takže šla zbytek bosky. Prošli jsme Hagenku a všechny štoly směrem k Pusťáku, Sovímu Ráji, i Supímu. Každou chvíli letěl proti nám netopýr, přitiskli jsme se ke skále a se zatajeným dechem pozorovali, jak neslyšně prolétá okolo nás. Ze štol jsme šli svorně zamazaní, takže přeplavání na poloostrov posloužilo i jako koupel. Při svitu čelovky místo ohně jsme si četli tajemný pověsti Ameriky, koukali jak padají hvězdy a zanedlouho se první zájemci začali trousit do spacáků. V noci měla Amerika zvláštní kouzlo, po skalách tančily stíny od baterek a ve křoví jakoby nesměle cvrkal cvrček. Ráno ve svjetle vycházejícího slunce je vždy snad ještě krásnější. Posnídali jsme, sbalili, přeplavili se zase na pevninu a pokračovali na Mexiko a Velkou Ameriku. Mexiko nás přivítalo svým obvyklým tichem. Kdo asi naposledy stál na jeho dně? Po krátkým pokochání jsme pokračovali na Velkou. S hrůzou jsme zjistili, že se vyplnily hrozby mastňáků, který jsme potkali cestou a že jsou tam filmaři (všechno je jinak). Dolu se tedy nedostaneme. Ukryli jsme si tedy bágly nad Mexikem a šli se cournout do Mořiny. Při zpáteční cestě jsme se zastavili na vyhlídce nad Velkou. Zjistili jsme, že na cestě pod trychtýřem je postavená zeď, která zajistí, že teď už se dolů opravdu nikdo jednoduše nedostane (všechno je jinak). Zmocnil se mně zvláštní pocit. Dlouho jsem na ni hleděl a říkal si, jestly ji ještě někdy uvidím. Nebo se navždy pro mně stane nedotknutelnou? Navečer se nanosilo dřevo, udělal konečně oheň a pozorovali jsme rudý západ a pak hvězdami posetou oblohu nad námi. Dlouho jsme si užívali letní noci v těsné blízkosti Mexika a povídaly o všem možném. Ráno nás vyhnalo ze spacáků slunce, začínal další horký den. Nastalo nelechké loučení. Připadalo mi, že kromně tohoto vandru končí něco víc. Že už Ameriku nikdy neuvidím z jejího dna ve svitu měsíce. Že už jí nikdy nebudu tak blízko jak bych chtěl, snad ještě pár příštíh hodin a pak..?. Sbalili jsme, uklidli a pádili na Mořinu na autobus.