Tremp k Bobří řece 17.5 - 21.5 2013

Sepsal: Honza

Vzdycky je nejtežší začít. Prostě sem v pátek dopoledne vyrazil z Krnova směr Pikovice, páč se tam měl konat první ročník trempskýho setkání, což je festivalová akce plynule navazující na minulý ročníky Setkání pod Medníkem. Přestup byl v Otravě a Praze Hlaváku. Jak se vlak blížil nádraží Praha Braník, který mám v paměti jako startovací místo trempů na Sázavu jsem se těšil jak se do vlaku nahrne spusta lidí v zeleným. Opak byl pravdou, přistoupilo pár zjevně chatařů a konec. "Asi tam už všichni jsou" říkal jsem si. Prd. nebyl tam nikdo, celý pikovice prázdný, až pak hodně pozdě jsme se sešli u stánku já, kytariska, a pár podobně smýšlejících. Nakonec to ale byl fajn vecer, kterej jsem zakončil stavbou přísřešku a zalehnutím. Klasikcy mě brzo ráno vzbudil déšť. To by samo o sobě nevadilo, ale pekelně foukalo a trochu mi to začalo bourat můj nedokonale postavenej přístřech. Sebral jsem pár švestek a ukryl se pod nedalekým převisem střechy. Tam jsem dospal. Okolo 9h srážky ustaly a sbaliv jsem se odebral ke stánku na snídani. Pak jsem prohlídl Pikovice a zalezl do "hlediště" festivalu. Poučen z předchodí noci jsem se zařekl, že tentokrát si postavim celtu pořádně. Našel jsem si tedy pár klacíků, vybral místo a začal s výrobou kolíků. Mezitím se začalo hrát a bylo to fajn. Občerstvení nevázlo, dost bylo k snědku i k pití. Jak byly hotový kolíky tak jsem postavil celtu kdyby náhoudou zase začalo chcxát přesto, že se obloha začala celkem vybírat. Zbytek akce jsem se válel, jedl, pil a četl, takže fous. Totalní pecka byli Hop Trop. Ve třech to tam rozjeli fakt slušně, zatímco z ostatních kapel jich tam bylo jak dobrejch a hudba nanic. Poslení kapela měla bejt Epy de Myje (ani nevim jestli to píšu právně) Říkal jsem si, "co to je za blbej název? tohle trempská kapela?" ale chrápal jsem přímo na place, tak jsem si je poslech. No hele, podívaná to byla jako fakt dobrá. Obzvlástě když vypadl zvuk a tak se hrálo bez elektriky. Ten pocit nejde popsat, to se musí zažít. Vystoupení jsem si užil luxusně. Pak se prodavač limonád ujal kytary a zahrál Prodavače limonád, tak se pár lidí a já okolo něj scuklo a poslouchalo další písně co hrál. Pak mu začaly docházet nápady a jedna dáma, slečna, paní, nevím co to bylo zač mu řiká "hraj, hraj to je jedno co" a on na to "dyť já jsem jen prodavač limonád" a ona "ale seš mi od rána sympatcikej. Ty a jěště Ty" a ukázala na mě. Nebejt tma tak všichni viděj, že jsem červenej až na prdxeli. Řikám, "dyt se neznáme.." a ona, " jak to? ráno jsi přišel, vyrobil jsi si kolíky, postavil celtu, pak sis četl, dal si pár pivek a ted seš tady". No a já na ní čuměl jako vejr. Zkrátka, pořád se někdo dívá...
 V noci byla zima jako.., no zima. Navíc rosa úplně všude, takže dobrý. Ráno bylo krásně, lidi se rozprchli. Dal jsem snídani a mazal na vlak změrem Okrouhlice, odkud jsem měl v plánu jít až do Sluneční zátoky. Vzal jsem si s sebou na to knihou od Jaroslava Foglara, která je inspirovaná právě těmito místy. O kterou knihu jde, záměrně neříkám. Znalci jistě vědí a ostatím nechci dávat prostor pro nevhodnej humor. Vlakem sem jel do Čerčan a pak lokálkou do Světlý nad Sázavou. Normálně to jede přes tři hodiny! Tuhle cestu doporučuju všem, co nostalgicly vzlykaj, že už tyhle vlaky končí (já byl do nedělě mezi nima) Cesta byla nekonečná, stavělo to u každý vrby dorazil jsem vyklepanej jako startka. Dík stačilo. Ale byla to romantika, to se muší nechat. Nic, dorazil jsem do Okrouhlic, a šel směrem Radostovický kopec kde je stádo lomů který já tak rád. Cestou se zvedl vítr, na nebi se objevily takový ty divný mraky a bylo jasny, že se večer něco semele. Dal jsem rychlý tři v hospodě v Broumově Lhotě a mazal se někam ukrejt. Hledal jsem nějákej seník, nebo stará stavení u těch lomů, ale seník žádej a stavení vypadalo, že spadne i bez bouřky. Nakonec jsme se utábořil v jednom z těch lomů a honem začal se stavbou přístřešku. Nebe se zbarvilo do ocelový barvy. Tentokrát jsem kolíky nepodcenil a ve chvíli co to bylo hotový se zvedl takovej fukejř, že prvná poryv zvednul do vzduchu prach z okolí. V mžiku se setmělo a začalo to. Chvílema jsem musel držet celtu aby mi neulítla. Přišel déšř, ale jen tak normál, žádnej přívaláček, se kterým já jsem počítal.
 Ráno bylo krásně, udělal jsem oheň a uvařil čajík s tatrankou, což já smím. Sbalil jsem si, uklidil, zahladil stopy a mazal dál. To, že jsem asi po kiláčku načel krásnej seník, tady moc zdůrazňovat nebudu - klasika - zákon schválnosti. Sešel jsem dolů okolo funkčního lomu a podivil se nad luxusním památníkem pana Haška. V blízký vesnici jsem nabral zásoby a upaloval na kopec jménem Melechov, kde jsem čekal spusty krás. Vydrápav se nahoru jsem zjistil, že je tam jen stará měřičšká věž. Navíc 715 m nad mořem vypovídalo o tom, že v noci tam nebude nejteplejc. Tak jsem si řek, že to protáhnu až do slunční zátoky jak je v plánu na příští den. Cesta byla ted z kopce a slo se dobre. Byl jsem napjatej jako struna. Od malička ty místa znám z knížek a teď tam za chvíli budu! Poslední kroky jsem šel jako ve snách. Prošel jsem okolo ohavnýho sportovního areálu TJ Bohemians Praha a najednou se to stalo, stál jsem ve Slunční zátoce!

V místech, kde se děly všechny tý úžasný příběhy, který četly tísíce lidí. Bylo ,mi zvláštně, krásně, smutno, úzko.. Postál jsem u pomníku Jaroslava Foglara a začal prozkoumávat okolí. Asi 30 kroků od památníku bručí trafostanice, kousek dál je zmíněný sportovní středisko a naproti je nějaká novostavba (tak z 60. let 20. stoleti) Nic z toho mi ale nedokázalo pokazit ten posit. Pořád jem si vybavoval ty stany dokola. V lese nedaleko od sportoviště jsem si začal zřízovat tábor. Blbý bylo, že mě zmerčil pes udržbáře tábora a štěkal na mě. Podel Bazovýho zvyku jsme mu nastavil ruku a vlídně promluvil. Najednu se stal zázrka, pes přestal štěkat, zavrtěl ocasem, přišel volízl mi ruku a od tý doby jsme kámoši. Neštěká a já si klidně tábořim Bohemiansu u plotu. Navečer jsem se šel vykoupat do Bobří řeky. Bohužel už se nekonají její písčitý břehy, dneska tam zapadnete do půli stehen do bahna, a jste rádí, že si do nohy nevrazíte rozbitou flašku od piva, Ale to už je holt problém dněšní doby. Rád věřím, že to tenkrát bylo jinak. Po koupeli jsem rozdělal oheň a opekl buřtíky. Měl jsem měl flašku Zlatopramenu, takže byla věčeře dokonalá, těžko se někdo měl líp jak já. Měl jsem to štěstí, že byl krásně rudej západ a celou sluneční zátoku zbarvil do červena. Pak vyšel měsíc a všchno bylo najednou zase bílý. Sluneční zátoka byla fakt přešně jaková jak je předepsáno v knihách (nebejt těch novot jako sportovního areálu) je tam les, louka, řeka, skály. Večer zbarví slunce kraj do ruda a v noci měsác do stříbrna. Celou dobu jsem měl zvláštní poit. Pořád jsem tam viděl ty stany na podsadách a slyšel svižnej život tábora. Na okraji lesa stojí mohutný smrky, podle mých odhadů hodně přes 100 let. Tábory se tam konaly od 1925 do 1945, takže ty stromy je musely zažít! Je to neuvěřitelný. Na protějčím břehu vede železnice, která tam prokazatelně musela bejt i tenkrát neb byla vystavěna v roce 1912. Nedaleko Sluneční zátoky je most. Ten typuju tak na 1960, nicméně v roští jsem našel základy předešlýho mostu, lávky, která tam asi taky byla v letech táborů. Tím by se dalo předpoklídat, že na nákupy se jezdilo do Vilémovic. Dlouho jsem seděl u ohně a pak si šel číst do přístřešku - zrovna řádila Zelená příšera..
 Další den jsem rozdmýchal oheň a udělal snídani. Sbalil jsem všechno, zamaskoval stopy a šel na průzkum protějšího břehu. Usárnu a žrádelník jsem nechal v houští a šplhal se do skal. Tam jsem našel malou přírodní kamennou lavici a dočetl zbytek knihy. Výhled byl trochu zastřenej stromama, ale stačilo to. Dlouho jsem pak ještě seděl a tupě civěl na tu krásu. Až už mě sezení úporně tlačilo do prxdele, tak jsem se vydal zpět dolu. Zašel jsem se podívat do vesničky vilémovice a v hospodě doplnil tekutiny. Vlak mi jel v 16:30 a tak jsem pomalou chůzí dokončil tenhle tremp. Doma jsem byl za tři hoďky. Jsou to sotva dva dny so jsem se vrátil a už bych jel zas. Tam daleko platily jenom zákony přírody, kdežto tady platěj i ty lidský, ze kterých je mi přátelé na blití. Ale končit se má opimisticky, takže bych s dovolením citoval pár posledních řádků z oné knihy.

"Vyrovnáte se nyní všichni Royovi, jste dovední, vytrvalí a ušlechtilí, Pravil Rikitan. Buďte příkladem všem hochům, kteří vás znají! Dávat dobrý příklad je jedna z největších a nejradostnějších věcí, jakou může hoch dokázat. Podal všem ruku a každý z chlapců ji stiskl. Pak zatloukl do odumřelého kmene třináct rezivých hřebíků a chlapci jedne po druhém zavěšovali na ně po provázku spleteném z třinácti barevných nití, tak jako tam zavěsil Roy bobří kůže. - Všechny hřebíky byly obsazeny. Po tomto obřadu zaburácela Rokle úmluvy hlasitým veselím. A všichni cítili, že to vše je jen předzvěst mnoha dalších krásných příhod a dobrodružství, jež na ně čekají tam někde daleko, kam slunce chodí spát a kam veřer plují barevné mraky, vite - tam někde daleko - daleko - tak velmi daleko..."