Čundr 13 - Saské a Českosaské Švýcarsko - srpen 2010

účast - Šmoula, Baz, Dargo

autor - Baz

poznámka - tady omlouvám kvalitu některých fotek, ale líp to prostě v tu chvíli nešlo ....

Cílem tohoto čundru byla týdenní výprava do krás Saského a Českosaského Švýcarska, kdy jsme z Prahy vyrazili ve výše uvedeném složení a v průběhu čundru se k nám měl v oblasti Jetřichovic připojit Hanz. Jenže co bylo myšleno v tomhle čundru nakonec vůbec neplatilo !!! Už když jsme vyráželi z Prahy tak pršelo, v mezizastávce v Děčíně jsme dotankovali proviant a vyrazili dalším vláčkem do Bad Schandau. V městečku jsme si dali jedno pivko na cestu a ponořili se lůna Saského Švýcarska. Cestu nemá cenu podrobně popisovat, ale z Bad Schandau jsme do skal nastoupili po žluté značce a na prvním velkém rozcestí jsme se rozhodli projít křížem celé německé skalní město po vrcholové modré značce. Škoda že nám nepřálo počasí a furt pršelo a byla mlha, protože celá ta modrá vrcholová stezka by za normálního počasí musela stát za to - samý, pro nás bohužel utajený, krásný výhledy, úžasný žebříkový úseky - sice nářez pro Šmoulu, ale pro Darga super adrenalin a hrozně ho to bavilo (sice to neříkal, ale bylo to něm vidět) - to všechno jsme během celého dne prožili. Ale to podstatné - stále pršelo !!! Večer jsme zabivakovali mimo hlavní cestu, bivak plachtou řádně zabezpečili proti dešti a meditovali co dál. Ještě že nám náladu zlepšila ta trocha červeného vína, která nám alespoň trochu povzbuzovala mysl. Šmoula měl navíc v noci příhodu, kdy mě vzbudil tím, že se nemoh´ rozdejchat a já už přemejšlel, jak voláme v Německu zrovna na tohle místo záchranku a jak si s nima po telefonu bezvadně pokecám .... nicméně Šmoula mi oznámil, že jako prášek použije cigáro a světe div se - po vyhulení cíga se mu udělalo dobře - jsou věci, který mi moje nekuřácká hlava nebere .... Druhý den stále pršelo, tak jsme čekali na nějakou malou deštivou prodlevu, která přišla někdy okolo 9 hod. a tak jsme rychle sbalili a vyrazili. Bohužel za dalších půl hodiny znovu začalo pršet, za dalších půl hodiny jsme byli mokrý všude a tak jsme se rozhodli, že musíme dorazit k nám do republiky na Mezní louku. Pokračovali jsme tedy po vrcholové trase furt dál a poté jsme se prokousali na červenou značku, která se točila k našim hranicím. Z ní jsme pak v jednom místě uhnuli do neznačeného údolí, kterým jsme prošli na naší červenou značku, která spojovala Pravčickou bránu s Mezní loukou. To údolí stálo za to, protože i za normálního počásí bylo značené jako mokřiště a takhle to bylo ještě horší - šel jsem první, udělal jsem krok a byl jsem po pás ve vodě. Takže super brodění .... Když jsme se poměrně hotoví dosoukali na Mezní louku, tak jsme zjistili, že máme mokro i v báglech a nemáme co na sebe. Navíc jsme se u místního kiosku u kafe a piva dozvěděli, že se z Mezní louky ani nikam nedostanem, protože jsou prý všude kolem povodně, Hřensko že už prý evakuujou a oblast Jetřichovic už hasiči kvůli rozvodněné Kamenici taky uzavřeli. No a co teď ?? Tak jsme zkusili Hanze, jestli by pro nás nepřijel, ale ten byl zrovna pod vlivem pár desítek, takže nemohl. Druhým pokusem se podařilo zajistit odvoz Ondrou - synem naší sousedky v baráku (pozor - i v Praze fungujou mezilidský vztahy) - a tak jsem mu slíbil, že se obratem ozvu, kam by pro nás mohl ještě přijet. Od místního správce a ochránce oblasti, který náhodně projížděl kolem jsme zjistili, že Hřensko je opravdu úplně v háji a jediná možnost je projít přes Meznou a Mezní můstek mezi Hřenskými soutěskami na protější hřeben, kam by se dalo ještě autem dojet mezi vesnice Růžová a Janov. Tak jsem to Ondrovi zavolal, ten vyrazil z Prahy a my vyrazili na cestu. To jsme ještě netušili co nás čeká !!! Už když jsme scházeli bočním údolím z Mezné na Mezní můstek, tak jsme šli rozbouřeným bočním potokem. Při přechodu Mezního můstku to byl docela nářez, protože pod námi proudila rozbouřená Kamenice, tedy ta, která o kus níž pohřbila Hřensko. Musím říct, že nám nebylo zrovna do zpěvu. Cesty podél Kamenice do obou známých soutěsek byly absolutně pryč a nás čekalo ještě vystoupat protějším bočním strmým sevřeným údolím nahoru na místo, kde nás má vyzvednout Ondra. No jo, ale jak nahoru, když se proti nám valil půl metru vysokej potok a skoro proti němu nešlo jít .... Tak jsem dal Darga na stahovák aby mi neulítnul a opatrně jsme všichni tři krok po kroku opatrně stoupali nahoru. Co říct - dali jsme to - ale bylo to na hraně a to co jsme zažili a co viděli - to jsme asi jedni z mála, protože tam nebyla ani noha a takovýhle povodně se nekonají každej den. Při čekání na Ondru jsme si dali alespoň trochu slivovičky, protože už jsme kosou a mokrejma hadrama ani nemohli stát na jednom místě a můj obdiv má i Dargín, kterej to taky zmáknul naprosto s přehledem. Závěr byl pro nás šťastný - Ondra přijel, odvezl nás domů, po cestě do Děčína jsme projeli i několika krizovými místy, kde kdybychom jeli tak o půl hodiny později, tak už jsme asi neprojeli .... Líto mi bylo těch lidí, kteří chudáci stáli na silnicích a koukali do malých údolíček, jak se jim skrz baráky žene voda - kdo neviděl, neuvěří !!!! Snad jim to dobře dopadlo .... My jsme se doma usušili, přebalili a obratem jsme vyrazili na pokračování nedokončeného čundru - už i s Hanzem - ale o tom se píše již v následujícím vandru.